Ve středu ráno jsem zarezervovala chatu. V 5:45 jsem zaparkovala kolo před centrální budovou Gløshaugenu. Sedm lidí dorazilo přede mnou a dva kluci leželi dokonce na chodbě ve spacáku. Naší vytipovanou chatu Kvernmovollen naštěstí nikdo z nich nechtěl.
Kvernmovollen leží asi v 600mnm jihovýchodně od Trondheimu, směrem na Røros. Autobusová doprava je i po 50% slevě pro studenty ukrutánsky drahá. Půjčili jsme si na víkend auto. Vyjde to o něco málo levněji a navíc se člověk nemusí vázat na autobusy, kterých tu zas tak moc nejezdí. Celkem nás vyrazilo osm, přesně tolik lidí se do chaty vejde. Tři Němci, Litevec, Íránec, Čech a Rus.
Předpověď hlásila tak 10cm sněhu. Se slzou v oku jsem nechala sněžnice doma.
Kvernmovollen, nakonec jsme ji našli. Ty jejich travnaté střechy je dobře maskují.
Proč jsme věřili internetu a nevzali si lyže nebo sněžnice?! Na sobotní výlet jsme vyrazili na lehko bez baťohů a udělali jsme kolečko po nejbližších vrcholcích. Nejvýše jsme se dostali do asi 800mnm. Žádné závratné kilometry jsme neušli, ve sněhu to šlo totiž hrozně pomalu. Místy jsme se bořili do sněhu až po kolena. Naštěstí sníh nebyl mokrý, ale parádní prašan. Ne všechny bažiny však stihly zamrznout, tak se třem lidem podařilo zapadnout a a totálně si zráchat boty. Já měla poprvé v botech sucho, na všech předchozích výletech je bažiny udolaly.
Lovec. Není to vidět, ale za krkem má flintu. Hlavně je ale chytřejší než my, protože si vzal lyže.
Typický Sør Trøndelag - půlka hory zelená, půlka bílá. Dole v údolí jsme nechali auta.
Tam někde je Švédsko.
Já chci prkno a sněžnice! To by bývalo bylo tak strašně skvělý.. :-)
V Trondheimu leje.
Večer část klepala kosu u ohně, zbytek radši mastil karty. Není nad to mít ve skupině muslima, který je naprosto imunní vůči svému budíku nastavenému na pátou hodinu ráno. Vzhůru jsme byli všichni kromě něj.
V neděli půlka vyrazila domů už dopoledne. Zůstala jsem s tou druhou, ještě jsme se chvíli brouzdali sněhem po vrcholcích. Fascinuje mě ten otevřený prostor, bez lidí, bez vesnic. Za celý víkend jsme potkali jen toho lovce.
Sbírali jsme přemrzlé obří brusinky.
Sestup do údolí a změna vegetace.
Cestou domů jsme skejsli v zácpě, na kterou jsem tu doteď nevěřila. I těch pět a půl lidí, co tu žije, je občas schopno ucpat tu jedinou silnici co tu mají - slavnou E6.