přihlášení

anketa blogu

archiv článků:

PODZIMNÍ TUNDRA

pise.cz/img/245918.jpg" alt="P9170064">

Ne každý byl úplně outdoorově vybavený. Na batoh se dá pověsit cokoliv. Goofy je oproti některým skoro žabař :-). Dáma s černou krosnou patří ke klukovi nalevo. Měli s sebou jednu společnou deku a to je asi tak všechno. Čuměli jsme, když v neděli u vlaku vytáhla ze svého batůžku náhradní boty!

Počasí vyšlo nejlíp, jak vůbec mohlo. Celý víkend nám svítilo sluníčko. Všechno hrálo barvami, listí stromů, borůvčí, tráva.

Lumík.

Každou chvíli před námi utíkali také lumíci (příbuzní hrabošům). V trávě jsou od nich vyšlapané cestičky. Když jsou hodně vystresovaní, začnou pištět. Jednoho lumíka jsme zkoušeli chytit, botama jsme mu blokovali cestu, on se pak postavil na zadní a vřeštěl. Nesahali jsme na něj, asi by nás hryznul. Pak na něj někdo v zápalu boje trochu šlápnul a lumík byl okamžitě mrtvý. Nechápu, jak mohl umřít tak rychle, podle mě z nás dostal infarkt. Někdo říkal, že prý jen dělá mrtého a že se probudí a uteče :-). Tak mi aspoň posloužil jako model. Zablešený model.

Loni se tu prý přemnožili tak, že v zimě, když hledali jídlo, se lepili běžkařům na vosk na lyžích! Mám slíbené video z norských zpráv.

Jezero Sonvatnet.

Chata Sonvasskoia leží u jezera Sonvatnet (koia = chata). Kromě té naší je tam poměrně dost i dalších chat, ale protože jsou všechny schované, na člověka se tam jen tak nenarazí. Ideální víkend pro typického Nora znamená odjet někam doprostřed největší divočiny a celou dobu tam pokud možno nepotkat vůbec nikoho. Vzhledem k velikosti neobydlených oblastí je to tu reálné, a tak skoro všechny norské rodiny mají takovou chatu. V sobotu jsme potkali jednoho chlápka v holinkách a jednoho chataře, v neděli jednoho v holinkách s flintou.

Naše chata.

V přístřešku u jezera jsme měli k dispozici dvě kanoe. Se západem sluníčka jsme pádloval doprostřed jezera. 

Večeři jsme měli vařit na stejných benzinových vařičích, jaké jsme vídali loni v horách u Indů. Přestože bych měla být schopná to rozchodit, nepovedlo se mi to. Petrolej stříkal všude okolo a hořel všude, jen ne tam, kde měl. Pro jistotu jsme radši vařili na kamnech.

Lepší fotku vnitřku chaty bohužel nemám.

Zpátky do Gudå jsme šli trochu jinudy. Velká část cesty vedla přes mokřady, pěkně jsme se bořili do bahna a vody. Sice píšu cesty, ale to je spíš obrazně řečeno. Žádné cesty tu nejsou, šli jsme tam, kde jsme zrovna chtěli.

V sedle.

Sina zapadl po stehna do bahna. Sám by se z toho nikdy nedostal.

 Ve vytopeném vlaku jsme se cestou zpátky krásně rozseděli. Pak na mě ještě čekala cesta na kole domů...

Zpět na hlavní stranu blogu