Voda nebo chození? Nakonec vyhrál dvoudenní pěší výlet do hor k jezeru Sonvatnet.
NTNUI (to je ten sportovní klub od NTNU) vlastní v oblasti Sør Trøndelag poměrně velké množství chat. Chaty můžou být klidně pro 20 osob, ale dají se najít i maličké, jedna je dokonce jen pro dva lidi. Každý týden ve středu ráno se rezervují místa. O chaty je velký zájem, takže se musí čekat fronta. Naposledy jsme přišli pozdě, tentokrát stál ale Achim frontu už od šesti ráno (v osm otevřeli) a naši vytipovanou chatu jsme získali. Na nejoblíbenější chatu se musí snad čekat celou noc (trochu mi to připomíná staré časy Cimrmanů). Noc stojí na takové chatě 30NOK pro člena NTNUI a 60NOK pro nečlena.
Cílem našeho pochodu byla chata Sonvasskoia. Bohužel nikdo ze skupiny neměl čas vyrazit už v pátek po škole, takže jsme vyrazili až v sobotu ráno. Vlakem jsme dojeli do Gudå (něco přes hodinu směrem ke Švédsku). Podle internetu má pochod k chatě trvat pět hodin, ale nám to trvalo skoro osm.
Zpočátku jsme ještě mohli jít po cestě, ta ale časem zmizela.
Přesvědčovala jsem ostatní, že po cestě musíme kvůli výhledu vylézt aspoň na jeden vrchol. Nakonec to ale nebyl vůbec problém, protože jsme zahlédli soby, kteří před námi zrovna na ten kopec utíkali. Vždy, když jsme popolezli o stupeň výš, sobi popoběhli zase o kus výš. Nikdo tak neměl myšlenky na to, jak prudké je to stoupání, jen jsme se honili za soby. Nejblíž jsem se dostala tak na 20m (když jsem utekla některým individuím, která nějsou schopná být chvíli zticha). Zdolali jsme tak horu vysokou 930m.
Sobí stádo.
Celkem nás bylo osm. Národnosti si nechám zatím pro sebe, neb z toho bude další kvíz. Zůstaňte s námi! :-).
Ne každý byl úplně outdoorově vybavený. Na batoh se dá pověsit cokoliv. Goofy je oproti některým skoro žabař :-). Dáma s černou krosnou patří ke klukovi nalevo. Měli s sebou jednu společnou deku a to je asi tak všechno. Čuměli jsme, když v neděli u vlaku vytáhla ze svého batůžku náhradní boty!
Počasí vyšlo nejlíp, jak vůbec mohlo. Celý víkend nám svítilo sluníčko. Všechno hrálo barvami, listí stromů, borůvčí, tráva.
Lumík.
Každou chvíli před námi utíkali také lumíci (příbuzní hrabošům). V trávě jsou od nich vyšlapané cestičky. Když jsou hodně vystresovaní, začnou pištět. Jednoho lumíka jsme zkoušeli chytit, botama jsme mu blokovali cestu, on se pak postavil na zadní a vřeštěl. Nesahali jsme na něj, asi by nás hryznul. Pak na něj někdo v zápalu boje trochu šlápnul a lumík byl okamžitě mrtvý. Nechápu, jak mohl umřít tak rychle, podle mě z nás dostal infarkt. Někdo říkal, že prý jen dělá mrtého a že se probudí a uteče :-). Tak mi aspoň posloužil jako model. Zablešený model.
Loni se tu prý přemnožili tak, že v zimě, když hledali jídlo, se lepili běžkařům na vosk na lyžích! Mám slíbené video z norských zpráv.
Jezero Sonvatnet.
Chata Sonvasskoia leží u jezera Sonvatnet (koia = chata). Kromě té naší je tam poměrně dost i dalších chat, ale protože jsou všechny schované, na člověka se tam jen tak nenarazí. Ideální víkend pro typického Nora znamená odjet někam doprostřed největší divočiny a celou dobu tam pokud možno nepotkat vůbec nikoho. Vzhledem k velikosti neobydlených oblastí je to tu reálné, a tak skoro všechny norské rodiny mají takovou chatu. V sobotu jsme potkali jednoho chlápka v holinkách a jednoho chataře, v neděli jednoho v holinkách s flintou.
Naše chata.
V přístřešku u jezera jsme měli k dispozici dvě kanoe. Se západem sluníčka jsme pádloval doprostřed jezera.
Večeři jsme měli vařit na stejných benzinových vařičích, jaké jsme vídali loni v horách u Indů. Přestože bych měla být schopná to rozchodit, nepovedlo se mi to. Petrolej stříkal všude okolo a hořel všude, jen ne tam, kde měl. Pro jistotu jsme radši vařili na kamnech.
Lepší fotku vnitřku chaty bohužel nemám.
Zpátky do Gudå jsme šli trochu jinudy. Velká část cesty vedla přes mokřady, pěkně jsme se bořili do bahna a vody. Sice píšu cesty, ale to je spíš obrazně řečeno. Žádné cesty tu nejsou, šli jsme tam, kde jsme zrovna chtěli.
V sedle.
Sina zapadl po stehna do bahna. Sám by se z toho nikdy nedostal.
Ve vytopeném vlaku jsme se cestou zpátky krásně rozseděli. Pak na mě ještě čekala cesta na kole domů...